V Maroku jsme strávili 14 dní na konci dubna. Tento termín jsme si vybrali, abychom v poušti měli příjemné teploty do 40°C, v horách viděli příchod jara na terasovitá políčka a ve městech potkali místní obyvatele, kteří před parným červencovým létem prchají k moři, nebo se schovají za tlustými zdmi svých obydlí. Vše popsané jsme zažili a viděli a nyní Vám Mej‑li, Šiška, Činča a Per poodkryjí části z deníku, který poctivě každý večer psaly…

Střípky z deníku:

Den první

Nyní nás čekalo několik průchodů a přesunů po celém letišti, ukazování pasů, letenek, průchod rámem – Šiška a Petr to měli i s kontrolou virgulí, Šišce pípala sponka do vlasů a náramek a Petr má asi voperovaný tajný čip. A nakonec čekání na odlet. My, co jsme ještě nikdy neletěli (jako třeba já) jsme byli připraveni na super zážitek. Ostatní protřelí cestovatelé se těšili aspoň na kus žvance, který v letadle dostanou.

Den druhý

Velbloudáři naložili čtyři velbloudy – každý má na sobě postroj, přes hrb hozený dvojkoš napěchovaný věcmi a přes to ještě deky a koberce. Maximální nosnost velblouda je 200 kg (jsme se dozvěděli). Velbloudi nemají ohlávku, uvazují se smyčkou za spodní čelist. A než vstanou, tak „túrují“ jak autobus. Mažem se opalovákem, zahalujeme do expedičních šátků (ještě, že nám je Per udělala), nasazujeme sluneční brýle. Naši čtyři průvodci jsou oblečeni podstatně víc jak my – spodní košile (nebo tričko a kalhoty), svetr, svrchní volná košile až na paty a šátek na hlavu. A prý jim vedro není, je to údajně super a zatímco my se přes den svlíkáme a oblíkáme, oni jsou pořád v tom stejném.

Den třetí

O půl čtvrté vycházíme zdolat Lví dunu. Činča, Šiška, Per a Petr na velbloudech, zbytek pěšo (dva guys hlídají tábořiště – jde s námi jen ten nejstydlivější z nich, co neumí žádnou jinou řeč jak arabštinu. Škoda.) Prodělávám kurz na dromedari‑woman, vedu dva velbloudy na špagátku (ty s Činčou a Šiškou). Učím se odhadovat, kudy velbloud s nákladem ještě projde a kde už mu to moc klouže (boří se), jak se správně drží šňůra, jak zrychlit, jak brzdit a ve finále jak ho přimět k posazení. Jeli jsme skoro dvě hodiny (mnohem víc, než jsme čekali), docela hotoví – i pěšáci i jezdci. Posledních několik pásů ke Lví duně překonáváme pěšky bez velbloudů. Vydrápali jsme se nahoru, pořídili vrcholová fota a pak už quickly zpátky, neb asi zatmíme.

Den čtvrtý – poslední den v poušti

Předkrm večeře jsme zařídili my – studentská pečeť. Zbytek byl v režii hostitelů: typická nomádská polívka harira (rajská s nudlemi, luštěninami, zelenou petrželkou), kuskus se zeleninou (obzvlášť nám chutnala cuketka/tykvička) a kuřetem, mísa ovoce, čaj. Mezi jednotlivými chody zbývalo dostatek času na další konverzaci (např. co by nemělo Khalífovi chybět na www stránkách), prohlížení fotek z výletu, učení Khalífy základním českým frázím (např. Hurry up! se česky řekne šup-šup!) a došlo i na srovnání financí – dopláceli jsme jen předem smluvenou sumu a ani o Ň víc – v Maroku zcela nevídané. Khalífa je formát!

Den pátý – přesunový

S údivem jsme ve Ouarzazatu i v autobuse sledovali, jak jsou v takovém vedru Arabové zahalení – soutěž o nejoblečenějšího muže vyhrál chlap v džallabě (tradiční, spíše mužské oblečení, hábit až na zem s kapucí) a s čepicí Puma na hlavě.

Den šestý

Rejsek s mapou sedí na sedadle spolujezdce, my ostatní na svých batozích na korbě. Má to něco do sebe. Minimálně skvělé výhledy, čerstvý vzduch, vítr ve vlasech… Máváme na kolemjdoucí, kolemsedící i kolemjedoucí Maročany a sledujeme sady zvláštních stromů, co mají kulaté plody velikosti velkých oliv, jen to nejsou olivy … ??? (ale argánie. Jsem to říkala. A potvrdil to až obrázek na letišti při cestě zpět. M.). Drkocáme se po křivolaké cestě, čím výš, tím horší cesta, ale lepší výhledy. Míjíme drobné vesničky v zelených údolíčkách v jinak pustých, hnědých horách. Nakonec se vydrncaní zastavujeme na „návsi“ Souk Tnine Tigouga v 1800 m n. m.

Den sedmý

Přelézáme další hřebínek a začínáme se blížit k „tiziánskému lesu“. Jsou to stálezelené cesmínolisté duby, nízké, ale rozložité, hlavně je pod nimi příjemný stín. Objevujeme stezku vinoucí se výše nad kaňonem. Jsou tu úžasné výhledy nad údolí, stezka nám však záhy jaksi mizí a my balancujeme s velkými bágly na nakloněných žulových plotnách bez stupů nebo kloužeme po písku se sutí. Trocha adrenalinu před koncem dne.

Den osmý aneb konečně berberský folklor

Od kraje vesnice se na nás nabaluje houf dětí. A přibývá jich. Chechtají se, ukazují si na nás, prostě jsme atrakce. Na plácku před mešitou a obchodem posedává a postává skupinka mužů. Šiška s úsměvem začíná francouzsky žádost o nocleh. Oni ale nic a koukají na kluky. Až když přišel imám, který alespoň trochu vládl francouzštinou, se domluva rozběhla naplno. Jeden ze staříků má volnou místnost, kde nás může ubytovat. Dohady o ceně, žádost o vydání pasů do zástavy (tu jsme striktně odmítli), příslib „zopakování“ učitele (asi to mělo být „přivedení“), spousta řečí v berberštině, kterým bohužel nerozumíme. Ale tváří se na nás přátelsky, vůbec nemám pocit nějaké neupřímnosti. Děti se vždycky připlíží za nás, aby z té komedie taky něco měly, ale dospělí je odhánějí – buď křikem nebo po nich prostě hodí hrst štěrku.

Den devátý

Nahoře foukalo ďábelsky a když zašlo sluníčko, začali jsme chmuřit. Kolem stanů jsme z břidlic budovali větrné zátarasy, v mezičase jsme shromažďovali uschlé keříkové byliny na oheň. Začali jsme vařit a navlékat na sebe vše, co bylo k dispozici. Oheň jsme sice v závětrné ohrádce rozdělat dokázali (teda Rejsek to dokázal), ale bylo to spíš pro efekt, tepla nepřibylo ani krapet, tak jsme oheň zrušili. Zima nás brzy zahnala do prostorného tropika – ne, že by tam bylo tepleji, ale alespoň tam nefoukalo a také společný úděl člověk nese snáz! Per s Mej‑li vařily, Rejsek s Puštíkem pročítali noviny, ostatní společensky klábosili…

Den desátý

Čekal nás celý den chůze po hřebeni, tedy nahoru a dolů, kopeček sedlo, stoupací a klesací svaly… Na jednom z bezejmenných vrcholů ve výšce 2880 m n. m. jsme udělali společné vrcholové foto se šátky s velbloudy, každý na jiném konci těla, ale tak, aby byl velbloud vidět. Od tohoto nejvyššího místa našeho horského přechodu jsme už klesali, užívali si výhledů na obě strany – zasněžené vysoké hory a postupně klesající různobarevné hřbety (červené, zelené, šedé).

Den jedenáctý

Jdeme asi dva kilometry naším směrem, až konečně nalézáme odbočku na Tinmal, starou mešitu, nepoužívanou, jednu ze dvou mešit v Maroku přístupných i nám, nevěřícím psům. Je to hnědá stavba (jako ostatně všechny domy) s vysokými hradbami a se spoustou děr ve zdech, kde sídlí různé drobné ptactvo. Podle průvodce hlídá mešitu člověk, který nás zadarmo vpustí, občas podá i výklad a předpokládá se, že mu něco málo zaplatíme. Hmmm… časy se mění, chce 10 Dh za člověka, ale řekne nám základní informace o mešitě, která je teď v rekonstrukci. Ve francouzštině. Když se Šiška ptá „Par le vú ingliš?“, odpovídá otázkou: „Par le vú berber?“ A když pak potvrdíme, že jsme Češi, ukazuje nahoru ke krovům s českým: „Sova!“ a nahoře na trámu sedí spící puštík.

Den dvanáctý – v Marrakeshi

Noříme se do ulic směr barvířské dílny. No, zamotali jsme se a necháváme se vést mladým borcem, který hned na začátku hlásí: „No guide – no money – no pay.“ To jsme teda zvědaví. Zavedl nás až k dílně, kde se nás ujímá další borec. Na neskutečně špinavém dvorku fasujeme „gas mask“ v podobě několika rostlinek máty. Chlapík nás provází a vcelku slušnou angličtinou zasvěcuje do tajů kožedělné dílny. Pracuje zde celkem patnáct berberských rodin. Zpracovávají kůže a vlnu z velbloudů, krav, ovcí a koz. Muži se věnují kůžím, ženy vlně. Kůže se nejprve třicet dní namáčejí ve vápně, pak ještě 14 dní v holubím trusu (aneb levný přírodní zdroj amoniaku) a nakonec v barvě. Teď se dělá jen hnědá, žlutá a zelená - ostatní barvy přijdou na řadu až v létě, protože bude dýl a víc svítit slunko (tohle teda nechápu proč). Procházíme mezi nádržemi s jednotlivými lázněmi; nějaký muž zrovna tahá hnědé kůže. Všechno holýma rukama. Kolem se válí spousta zbytků kůží, chlupů, ocasů, kdo ví čeho všeho, smrad…

Den třináctý

Navštívili jsme turistické info, kde nám příjemná paní poradila, co a jak v El Jadidě, mrkli jsme se na hradby a přístav z dob portugalské kolonizace, koupili si sušené ovoce a oříšky. Na hotelu jsme si uvařili večeři z posledních zbytků a začali spřádat plány na další den.

Den čtrnáctý

Od hradeb Cité Portugaise odjížděl autobus městské dopravy číslo 2 a 6 do letoviska Cidi Bouzid ležícího 5 km (dle některých průvodců 7 km) jižně od El Jadidy. Z něj jsme se chtěli po plážích vydat zpět do města a strávit tak příjemný den koupáním a procházkou. Za 3 Dh/os jsme dojeli až do příjemně vypadajícího, ospalého městečka, došli na moc pěknou pískovou pláž a na ní chvíli sbírali kamínky a mušličky a seděli a kochali se a snažili se poskládat si svého kraba (z těch částí krabů, co jsme našli).

Expediční info

Účastníci: Činča, Mej-li, Per, Petr (manžel od Vlčka), Puštík, Šiška, Rejsek
Cena letenky do Casablancy: 9.500,-
Měna: marocký dirham, kurz 11 dirhamů/euro, tj. asi 2,50 Kč (Je možné měnit pouze v Maroku, měna se nesmí vyvážet, my jsme za našich posledních asi 30 dirhamů koupili sušenky na letišti :). Kurz vyhlašuje vláda a je stejný ve všech směnárnách a bankách.)
Ceny: ubytování 50-60 dirhamů/noc, chleba 1 dirham, balená voda 5 dirhamů